Mountaineering club výlet

Krásy a úskalí společných aktivit, 2200 m 🗻.

Na Instagramu člověk najde lecjakou nádheru, ale zachytit realitu se tam lecky nepovede. A tak lze jen prohlásit, chci žít život jako na mém Instagramu. Nejsem okamžitý sdíleč, spíš archivář. Logicky se tam tak objevují zachycené chvilky, na které vzpomínám ráda a budou vesměs pozitivní a hezké. Střípek reality.

Na úvod, výlet s mountaineering clubem byl jeden z nejautentičtějších taiwanských zážitků. Jsem za něj neskonale ráda a bude to li jen trochu možné jedu zas. To byla ta neméně pravdivá část. Druhá strana mince je ten opruz co kolem toho byl.

Po dobu jednoho měsíce před výletem jsme jednou týdně:

• běhali (3 až 5km)
• chodili se zatíženým batohem 5x do schodů 16 patrové budovy v kempusu NA ČAS Pokud cílem předaktivit bylo stmelit kolektiv, můžu říct, že se to povedlo.

Poslední týden se k tomu přidal sraz snad každý večer. Jeden se kreslila mapa - vyznačovali jsme cestu, údolí a okolní hřebeny; pak poučení jak se chovat (jak jinak než celé v čínštině); kontrola batohů; další jsme šli všichni hromadně nakoupit jídlo. Tedy hromadně - rozdělili jsme se do skupinek a vzali jsme útokem ve skupinkách jeden (ten samý) supermarket. Nakupovali jsme skoro stejné věci, a tak jsme se často míjeli a zapovídávali. Já se snažím trávit nakupováním jídla jen nezbytně nutnou dobu.

Jelikož mě nenapadlo že nákup jídla může trvat více jak 1.5 hodiny čistého času, musela jsem odejít dřív na sraz s kamarádkou. Eskalátory kterými jsme přijeli měli poruchu. A tak jsem musela jet výtahem. Ale ouha. Jaké patro? Vyjet zpět po známé cestě by bylo jednodušší. A tak se mi povedlo se ztratit v supermarketu… Uznejte, že mít patra s nápisy B2 (entrance), B1, 2 a P (parking), v tomto pořadí (parking byl nejvýše), člověka zmate. Za mě je entrance vchod i východ. A pokud je nenajdu tam, tak je hledám všude jinde než v patře P (parking). Kdepak asi byl?…. V tu chvíli jsem si říkala, že možná nebylo špatné kreslit mapu, když se ztratím i v supermarketu. Večer jsem si místo zbytku nakupování zašla s kamarádkou na Raohe night market ochutnávat taiwanské speciality.

Zda člověk pojede na výlet je opět (jako permit na národní park) nejisté. Ale tady to má pravidla. Podle časů běhání a chození do schodů se vyberou nejlepší, ti jedou. Pravidla byla trochu ohnutá, tedy se nakonec všichni zahraňáci dostali. U Taiwanců to tak nebylo.

Ráno v 5:30 mi zazvonil budík. Naše vedoucí skupinky nám dala sraz v 7:00 ve škole a mě to z kolejí trvá cca 50 minut. V dopravě se nesmí jíst, tak jsem si dala i snídani na koleji. Jaké překvapení bylo když jsme na sebe v 7:05 s Dejvem vykoukli na místě srazu a krom nás nikde nikdo. V 7:15 nám to začalo být krajně podezřelé, nicméně to už jsme zjistili, že další skupinky mají sraz až v 7:30 nebo v 8:00. Paráda. První Taiwanec se objevil v 7:35. Mezitím se na místo srazu dostavil i rakušák Paul, ze stejné skupinky co my, s omluvou, že jde pozdě. Naše paní vedoucí se objevila v 8:05, zaspala. Stane se.

V 9:30 jsme konečně odjeli. Na to, že jsme měli podrobný plán rozplánováný na minuty, několikastránkový, a každý účastník ho měl vytištěný, jsme se ho moc nedrželi. Proti odchylkám v plánu nic nemám, ale z příprav, stereotypu asijské dochvylnosti, jsme čekali jiný průběh.

První den jsme udělali menší procházku s poměrně dost výškovými metry. Cca ve 4 jsme kempovali. Počasí bylo proti nám, a tak celou dobu lilo a foukalo. To už ale nikomu nevadí, děje se to na Taiwanu furt. My si vzali náš staník, dobrá volba vzhledem k tomu že veškerý materiál klubu byl dost těžký, starý a často promokavý.

K večeři jsme v naší skupince na 3 bombách vařili rýži, maso a zelí. Předkrmem byla míchaná vajíčka s česnekem a rajčaty. A poslední chod kukuřičná polévka. Kupodivu Taiwanci jedí polévku na konec. Jídlo pohladilo naše chuťové pohárky. Takovéhle po domácku uvařené jídlo jsme dlouho neměli. My Evropani jsme měli největší vánoce, když se nespotřebovala celá hlávka zelí. Tedy jsme měli možnost na Taiwanu jíst syrovou zeleninu. V zemi kde uvaří i okurkový salát splněný sen. Na vysvětlenou, zeleninu tu buď uvaří nebo strčí do oleje. Jednou v menze jsem měla obří radost z okurkového salátu, ten se přece nevaří a olej v něm nevidím. Nebo? … Uvařená okurka chutná přesně tak špatně jak to zní.

Další den jsme pokračovali ve výstupu na 2200 m vysokou horu. Povětšinou pršelo a byla mlha. My se ale dobře bavili. Mimo jiné jsme se s Paulem snažili procvičovat čínštinu. Často jsme spletli tón slova, a tak se na nás Taiwanci koukali překvapeně a nechápavě. Jiný tón, úplně jiné slovo. Mimo jiné nám rozšířili slovní zásobu nadávek.

Po chvíli se i na vrcholu, našemu hlavnímu cíli cesty, roztrhala mlha. My se tak mohli kochat výhledy. Pršet nepřestalo, zas od cuť pocuť nejsme v pohádce:D.

Zpět jsme se dostali ještě za světla a stálého deště. Od klubu bylo moc hezké, že nám objednali vlastní dodávky i s řidiči. Dodávky nás dovezli na začátek treku a vyzvedli na konci. Řídiči nám po treku přivezli menší pohoštění v podobě meat buns (knedlíčků plněných masem); koly; taiwanské koly (chutná jako dětská voda na vyplachování úst) a taiwanského Spritu (podivnější bylinkovější Sprite).