Zákazy správným směrem

Národní park Taroko, Zhuilu old road, vodopády, a cesta v útesu.

Rozhodla jsem se nevracet se pro deštník. Už takhle jsem šla skoro pozdě na hodinu čínštiny. Teda přesněji lekci čínštiny co trvá 3 hodiny. Nakonec mám celkem 6 hodin čínštiny a k mému údivu za to i dostávám stipendium.

Třetí týden školy mi přišel email, ať si dojdu vyzvednout info k otevření taiwanského účtu. Příjemným zjištěním bylo, že mi na něj budou posílat stipendium. To se ale člověk z žádného mailu nedozvěděl, tak to bylo překvapení. O stipendium jsem žádala v červenci a teď je říjen.

Deštník by se hodil. Naše ubytování bylo nejbližší k národnímu parku Taroko co jsme na bookingu našli. Rozhodně ale nebylo blízko k železniční zastávce, kde jsme právě vystoupili z vlaku. Pršelo pořádně a vytrvale. Žádná malá přeháňka. A tak jsem odevzdaně nandala pončo pláštěnku. David, Paul a Pavel rozevřeli bojové deštníky. Vyrazili jsme do nečasu. Po půlhodinové procházce, se zastávkou v místním supermarketu, jsme dorazili do ubytování. Pončo tu před promočením na kost nezachrání. Ne snad proto, že by nefungovalo, ale v tom teple jsem se zpotila, tak jsem dorazila promočená až na kost. Klukům s deštníčky promokly jen boty a nohavice.

Měli jsme v pondělí prázdniny, tedy jsme si zaplatili ubytování u národního parku na pátek až pondělí. Nepříjemným faktem bylo že až do neděle mělo pršet způsobem pro který škála aplikace na počasí Windy ani nemá barvičku. Na pátek jsme si měsíc do předu požádali o permit na Zhuilu Old road. Žádost o permit je spousta papírování s nejistým výsledkem. Taiwanci pořádají loterii, ze žádostí vyberou jen nějaké a výsledek vám přijde emailem. Cesta má stanovenou maximální kapacitu. Nám se povedlo permit dostat.

Zhuilu old road začíná visutým mostem. Na cestě potkáte ještě jeden. Taiwanci je mají moc rádi. Už dlouho je otevřených pouze prvních pár kilometrů této cesty. Když jsme byli na 2.5 km ze 3 km a pořád nikde žádné výhledy, neubránili jsme se zklamání. Při pochmurných myšlenkách, že jsme se škrábali do kopce zbytečně se těsně před milníkem 3 km objevila slíbená cesta ze všech katalogů. Mě připomínala tropickou džungloidní verzi kusu stezky v Severním Velebitu, Chorvatsko. Naštěstí cesta nebyla uzavřena přesně na 3 km milníku ale pokračovala pár set metrů dál. Tak jsme měli možnost projít si jedinečnou obchodní stezku postavenou Japonci. Pod námi byla propast cca o velikosti největšího taiwanského mrakodrapu Taipei 101 (~450m). Šli jsme po poměrně malé cestě vytesané do skály a nad námi pokračovalo několik desítek metrů skály. Překvapivě až zázračně nebyl žádný déšť, jen roztrhaná mlha, která dělala výhledy snad ještě kouzelnější než bez ní.

V poledne jsme se rozloučili se Zhuilu Old road. Chtěli jsme využít hezkého počasí co to jde. Vyrazili jsme na další trek, 5 km po staré policejní cestě. Opět postavenou Japonci. V této oblasti za okupace těžili zlato. Policejní cestu si stavěli, aby mohli lépe dohlížet na místní kmeny a zároveň se lépe dopravovat po ostrově (cesta pro vojenský materiál a obchodování).

Policejní cesta nás vyplivla kousek od teplých pramenů. Hodina pokročila a my zjistili, že nejbližší zastávka, ze které jede autobus je několik kilometrů daleko. Zlákáni cedulemi na teplé prameny jsme se rozhodli problém dostat se pryč odložit na později. Cedule měli téměř celou cestu krásné, až na ehmm nedoporučení navštívit horké prameny, kvůli zavřené zchátralé cestě. Dole jsme viděli několik místních, a tak jsme nedoporučení odignorovali. Prameny byly zase vařící. Místní vytvořili malé oblázkové tůňky v místech kde se prameny vlévaly do studené řeky. Tam se voda mísila a podle vzdálenosti od pramene byla různá teplota. Značka ideál :). Dala jsem se do řeči s jedním poměrně mladým Taiwancem. Anglicky uměl tak že se mu dalo rozumět. Když jsem zmínila že nevíme jak se odsud dostaneme, nabídl že mě sveze. Má auto. Říkala jsem, že mám ještě tři kamarády a jestli se vejdeme. Prohlásil, že jede autem sám. Nakonec dodal: maybe only two places? No těžko se mu divit, když k němu přijde random evropanka ve spodním prádle a za chvíli prohlásí, že ani neví, jak se dostat do hotelu . Jelikož jsme nevěděli o přítomnosti horkých pramenů, plavky jsme si nevzali. Předpokládali jsme, že bude celý den lít jako z konve, koupání nebude na programu. Zatímco realita byla, že spadlo jen pár kapek a my se koupali v horkých pramenech.

Nastoupili jsme všichni k taiwanci do auta. Jako na zavolání se setmělo a začaly pršet úplné provazy vody. Také jsme obdrželi několik varování o pádu kameni v oblasti. Telefon vždy výstražně zapípal a donutil člověka odkliknout hlášku o nebezpečí. Taiwanec nás odvezl do vesnice, my mu poděkovali. Mně se zase navýšil dluh ke všem lidem, co berou stopaře. S Dejvem jsme si usmysleli, že ho plánujeme vždy když bude příležitost splácet.

Další dny už jsme neměli pohádkové štěstí, a tak s občasnými přestávkami lilo. O víkendu jsme prošli další části Taroka. Waterfall trail, kde jsme viděli dva velké vodopády a jeden schovaný v jeskyni; treky ke chrámům a na jedné cestě jsme spatřili opice volně v přírodě. Potkali jsme dva amíky, kteří se rozhodli, že se jim na pondělí nechce nic plánovat a přidají se k našemu plánu ať je jakýkoliv.

Na pondělí jsme naplánovali výlet na útesy. Měl tam být poměrně hezký krátký okruh. Na mapách cz značený tečkovaně. Když jsme dorazili na místo okruh nikde…. Na koupání byly vlny v oceánu moc veliké. A tak jsme střídavě utíkali a zabíhali do roztříštěných vln. Dejv se vydal na průzkum do džungle a nakonec nějakou jinou cestu v půlce útesu našel. Byla to cesta kudy dřív vedla silnice, ale kvůli padání kamenů ji pro auta zavřeli. A tak jsme přelézali několik menších sesuvů kamení až jsme se dostali k tunelu. Překvapivě také otevřenému. Byl to vskutku unikátní zážitek byl v půlce útesu na silnici pro auta/v tunelu a nikde ani človíček. Cesta vedla až na vyhlídkové místo, ke kterému se přijíždělo autem. Poměrně vtipná byla bariéra s několika zákazy v různých jazycích, říkající tudy ne. Jelikož jsme vylezli za bariérou, nezbývalo nic jiného než se z toho zakázaného místa dostat. Přeci jen na vyhlídku jsme chtěli. Tentokrát jsme i přišli v tom správném směru, kde jsme žádný zákaz nepotkali. Bariéru jsme podlezli a konstatovali jsme, že výhled byl na opuštěné silnici lepší.