Neexistující cesta

Čínské zaklínadlo, mlha, vařící prameny.

Plánování výletu začalo ve čtvrtek v noci napsáním Dejvovi, že po těch schodech chci spát. Jestli by něco naplánoval on. Počkat, počkat, jakých schodech?

Začalo to přidáním se do mountaineering klubu. Taiwanci berou přípravu na treky vážně. Abychom s nimi mohli na vícedenní trek, jednou týdně nám dají do krosny hasičák a pár knih a běháme v kempusu v 16. patrové budově 5x nahoru na čas. Kluci s 16 kg, holky se 14 kg. Nádhera. Navíc nám to neodpustí ani když ví, že pátek až neděli travíme cestováním v horách. Na druhou stranu takovouhle opičárnu už asi nikdy nezažijem, tak jsme se hecli a každý týden chrtíme schody s velkým batohem. // Konec stěžování

Výlet. Ten začal Taipei Main Station, několikapatrovou budovou, kde z každého patra něco odjíždí. Systém kde co odjíždí nám nepřišel nikterak očividný. David prolítal všechny místní pokladny. Nějak záhadně se při tom dozvěděl i patro, kde odjíždíme. Na poslední chvíli jsme nastoupili do autobusu . Zbývalo už jen hodinu zírat na sushi, co jsme si koupili k snídani, než vystoupíme. V autobuse se jíst nesmí. Taiwanci dodržují všechna pravidla i doporučení, tedy jsme nechtěli pobuřovat.

Výlet začal vesele. Na mapách lesní cesta byla ve skutečnosti asfaltová silnice. Sklon silnice byl takový, že i my jsme to nazvali kopec. Naštěstí jsme si ho nemuseli užívat dlouho. Druhé auto, co jelo v našem směru, zastavilo a zeptalo se, jestli nechceme svézt. Samozřejmě čínsky. Na angličtinu zapomeňte. Svézt jsme chtěli.

S mojí zatím 6 hodinovou znalostí čínštiny jsem zvládla s překladačem říct něco jako: prosím řeka, my chodit hora. Těžko říct, zda se ujala má čínština či pantomima ukazující vodu, ale pochopili jsme se. Řidič si s námi chtěl povídat. Avšak velice rychle pochopil, že se dostal daleko za hranice mé čínštiny. Jednou rukou čmáral místní klikyháky do telefonu, druhou držel volant. Zcela bezpečné….

Milý Taiwanec nás vysadil a ukazoval - řeka dolů po cestě. My chtěli jít rovně a potkat jí až ona vystoupá blíž k nám. Obráceně ne. Tak jsme mu to odkývali a vyrazili naší cestou. Jen těžko jsme mohli tušit, že cesta po níž jdem je slepá za několik kilometrů a předtím vede osadou místního kmenu. Co se dá dělat. Kmen byl spíš banda zemědělců, co pěstovala hrušky. Měli vystavenou obří zlatou hrušku na střeše jednoho z domů. Anglický neuměli, ale zas zaklínadlo - prosím řeka, my chodit hora - opět zafungovalo. Obrátili nás zas zpět, takže jsme po několika kilometrech došli, tam kde nám milý Taiwanec dál dobrou radu. A my jí neposlechli.

Hodina značně pokročila. Už když David plánoval výlet, bylo k němu přiložené PS. Nesnažím se tě zabít. Výlet byl okruh s 2.5t vm převýšením. Ale co, trénování už jsme, a za krásnou řeku a výhledy z hřebene by to stálo. Takovouhle zacházku, s tím, že se trasa ještě prodloužila neexistující cestou, jsme si nemohli dovolit. Plán se změnil - dnes vyškrábat zbytek kopce nahoru. Zítra se projít tam a zpět po hřebeni. Poslední den kouknout na muzeum místních kmenů, navštívit horké prameny a vykoupat se v řece.

Na večer jsme dorazili k vyhlídce a soukromému lesů. Jejda. Zas zábava se spaním. Ubytovali jsme se vysoko nad pěšinou, takže nás běžný pravidla dodržující Taiwanec, nescházející z cesty, nemohl najít. Co jsme nečekali bylo večerní praskání/střílení. Naštěstí to nebylo slyšet jako úplně blízko. A tak jsme v leže vyčkávali pomalu ubývající dobu než střelba přestala. Jedná z teorií byla, že plaší ptáky u nějakých plodů. Nehodlali jsme ale vstávat a testovat teorie… Jednu chvíli jsme zahlédli baterku, ale vyhození jsme být nechtěli, tak jsme zůstali potichu.

Další den po ne příliš klidném spánku jsme se probudili do mlhy. Plánovaná procházka po hřebeni a škrábání se dalších 700 vm jsem odsoudila jako ztrátu času, a tak jsem se první den válela ve stanu a četla, koukala na seriály. Dejv vyrazil na kopec a nahoře viděl stejné nic jako já z kopce na kterém jsme stanovali. Pak se vracel dolů. Kvůli mlze nepoznal odkud přišel a chvíli šel na stranu opačnou. Místní cesty nejsou nijak dobře značené. Časem se vrátil. Nutno dodat, že každý jsme si svůj program moc užili.

Další den jsme jen sklusali dolů pod kopec do vesnice a navštívili horké prameny. Horké v tomto případě doslova. Když jsme strčili nohu do vody, pálila se. To jsme si ozkoušeli při focení se s taiwanskými turisty nadšenými z bělochů. První fotku jsem držela nohy nad vodou, druhou nám pán posuvkem naznačil, že máme dát nohy dolů. Jeho manžela s tím měla o dost menší problémy než my. Nakonec se vše povedlo - mají do alba fotografii s 2 bělochy, zrudlými vedrem, co si máčejí nohy ve vařící vodě a snaží se usmívat.