Andy cesty

Čerstvý vzduch - teda rouška, horko a vlhko.

Večer, ehm totiž v 1 ráno, jsem si říkalai, ať jdu konečně spát. Zítra mě čekal první den venku. Oficiálně. Na vzduchu. S lidma. Svět větší jak 15 m² mého hotelového pokoje.

V karanténním hotelu se dalo leda 3x denně jíst bento, válet se v posteli, spát ve dne, objednat si horkou čokoládu, koukat na seriály, dělat Duolinguo, programovat a nemoci v noci usnout. No, další den byla změna.

S Dejvem jsme došli procházkou z hotelu do kempusu NTUT. Kufry, ano kufry, nakonec nejsme takoví šílenci abychom jeli jen s krosnou, jsme táhli za sebou. Krosnu, každý 36 l, jsme měli na zádech. Vzali jsme si informace na zaplacení koleje, potkali nizozemce, co si ještě nekoupil Easy card (tj. místní tramvajenku, platební kartu a tak vůbec). Zjištoval to až v metru. . Počkali jsme na něj s kufry, než doběhl do nejbližšího 7 eleven, všudypřítomný místní obchůdek, a easy card si koupil. Našich easy card se nemůžeme vynadívat. Já na ní mám kočičky co mají na hlavě ocas krevet. Typicky taiwanské. Teda, né kočky s krevetama na hlavě, ale ty ulítlé obrázky. Považte, stalo se vám někdy, že by vám hotel na otázku, zda by vám někdo nepřinesl horkou čokoládu, recepce odpověděla smajlíkem klanícího se medvěda?

Každý jsme se vydali svým směrem. Poeticky stejné metro, opačné strany jako jsme to měli celý gympl. Koleje mám sice daleko (30 minut cesty), ale zato mám nově zrenovovaný pokoj s vlastním wc a koupenou. K tomu jsou v ceně i dvě spolubydlící. První, Jenny mi pomohla nakoupit povlečení a prostěradlo. Matraci, deku a polštář jsem si vzala z místního výběru vedle popelnic. Snad si sem nepřinesu žádné broučky. Pevně doufám, že to byla dobrá volba.

Druhá spolubydlící, Sara, se mnou šla povečeřet knedlíčky. Minimálně spolubydlící se rozhodně vyplatí, zatím jsou fajn. Tak snad nás nesežerou broučci… To bych se jim odvděčila.

Edit: Broučci nás nesežrali. Teda nepočítám komáry… :)